Didgeridoo je přírodní nástroj, jednoduše kus eukalyptu vyžraný termity. Vyrábějí domorodci didgeridoo i ve 21. století stále prastarým způsobem, nebo se přizpůsobili modernějším metodám?
Aboridžinci byli semi-nomádi, jednotlivé kmeny měly mezi sebou dohodnuté územní celky a kočovaly v daném prostoru. A hudební nástroje vyráběli domorodci pouze v místech, kde se po období kočování rozhodli na nějakou dobu zůstat, především kvůli obživě, například když dozrávaly nějaké plody nebo bylo větší množství zvěře. V jejich tradici již bylo zažité, že právě tady se kmen vždy na několik týdnů usadí. Tehdy vyráželi do buše a hledali vhodné stromy pro nástroje, které byly díky termitům téměř hotové. Stačilo utrhnout větev, vypudit termity a voskem včel zalepit díry. Nakonec bylo nutné nástroj posvátně ozdobit, protože připravený ke hraní byl až ve chvíli, kdy měl znaky slavnosti, pro kterou byl zhotoven. Srovnáme-li to s dnešní situací, vzhledem ke snadné dostupnosti seker, brusek a dalšího nářadí, stačí najít pouze lehce prožraný strom a zbytek se dodělá. Zároveň kmeny již v současnosti nemohou kočovat v tak neomezené míře, jejich území jsou rozdělená do rezervací a mnohdy žijí v teritoriu, které jim původně v dávnověku nepatřilo. A v rámci jejich komunity tam existuje nějaké místo, kde jsou ty posvátné nástroje uloženy až do chvíle, než si pro ně při nějaké další příležitosti přijdou. V minulosti ty nástroje byly většinou menší, protože byly zhotovovány téměř holýma rukama, jen s pomocí kamenného nářadí, také se s nimi lépe manipulovalo při přenášení skrz buš apod.

Některé přírodní národy neměly ve svých jazycích rozdílný výraz pro tanec a hudbu, tak byly spojené. Podobné je to v případě didgeridoo – i u toho se nejen hraje, ale také zpívá a tančí. Jak při svém hraní postrádáte tanec a zpěv?
Ano, tak tomu je i u Austrálců. V tom archaickém přístupu k hudbě nerozlišují, kdy člověk jen zpívá nebo jen tančí, vše bylo úzce propojené. Ta propojenost je komplexní a není možné, aby si někdo sedl na mez a pouze hrál na didgeridoo. Asi nejdůležitější prvek je u nich zpěvák, vlastník té písničky, ten, který vede hlavní hlas během slavnosti. Většinou obsluhuje taková dřívka, kterými udává různé signály. V hierarchii důležitosti jsou za ním tanečníci a didgeridoo je vlastně na posledním místě. Je ovšem důležité, protože technicky dává rytmus tanečníkům a tóninu zpěvákům, ale těch rolí má daleko více. Mě didgeridoo oslovilo tím, že se mi podařilo vyřadit ruce. Nástroj ovládáte vším možným, jen ne rukama. Didgeridoo rozezníváte dechem, pohybem bránice a jazyka, pozicí tváří, spodní čelisti a rtů, rezonancí hrudníku, lebky, jsou to jakési vnitřní prsty, které mají ke kreativitě a emocionalitě daleko blíž, než když ulpíte na mechanických možnostech jiných nástrojů, vede to daleko hlouběji a snadněji se napojuji na tu emocionální kreativitu. Hraji již dvacet let a zjišťuji, že ten pohyb je zásadní věc. Kapitola zpěvu už přišla, už dávno jsem se zabýval myšlenkou využívat ve své tvorbě lidský hlas, protože na tom je didgeridoo tradičně postaveno. Cítil jsem ten chybějící prvek, ten vůdčí element, kterým nepochybně je lidský hlas, protože v tradičních technikách se didgeridoo neaktivuje vůdčím způsobem. Pohyb a tanec, to je další kapitola. Já sedím při hraní poměrně staticky, ovšem pozoroval jsem světové hráče a někteří z nich dělají takové zvláštní pohyby a já přemýšlel, proč se tak divně kroutí. Pak mi to došlo, připomíná to trochu taiči a jim to umožňuje se lépe nadechnout. Například Stephen Kent, můj kamarád ze San Franciska, ten tím pohybem dělá hluboký nádech, který táhne pohybem páteře. Hlubší konexe s dechem znamená ještě více uvolnit tělo a ještě více se zabývat jeho těžištěm. Já tu potřebu pohybu těla cítím, nejen abych ještě lépe ovládal nástroj, ale zároveň, jak se při didgeridoo tančí, to mě strašně baví a užívám si taneční festivaly. Bohužel mi na současné scéně chybí festivaly tanečního rázu zaměřené na neelektronické nástroje, vždyť většina událostí je úzce spjata s elektronickou scénou. A tam je vnímání umělce versus publika úplně přebito silou elektroniky, divák tak nemá vůbec šanci rozklíčovat impuls, který mu dává člověk stojící na podiu. Strašně se těším na dobu, kdy vzniknou festivaly, kde se taneční hudba bude hrát akustickými nástroji, ale to je teprve budoucnost.


Ondřej Smeykal: „Fotografie Jana Williama Drnka jsou z projektu Rozeznělé sklo, který jsem připravil společně s Bořkem Šípkem při příležitosti jeho výstavy na Novoměstské radnici v Praze. Bořek Šípek navrhl druhou sérii nástrojů didgeridoo a perkuse ze skla. Výsledkem bylo podium plné roztodivných objektů, které vyluzovaly všelijaké zvuky. Bořek Šípek si k perkusím pozval specialistu na slovo vzatého, japonského bubeníka Yas-Kaze, který opravdu ukazoval, že rytmu a zvukotvorbě rozumí. Mnoho perkusivních nástrojů si sám navrhl a skláři Bořka Šípka vše vyrobili. Bylo to několik dní opravdu kreativního setkání. Nástroje, které Bořek Šípek navrhl pro mne, jsou mimořádně osobité. Jak tvarem, tak zvukem. Jsou pro mě vždy výzvou, protože Bořek Šípek se pouští neočekávaným směrem a tím mi umožní se úplně novým způsobem dotknout zvuku didgeridoo, protože tvar didgeridoo je pro jeho zvuk velmi určující.“

Jak domorodci vnímají bělochy hrající na jejich tradiční nástroj? Přijali by Vás mezi sebe, abyste si společně zahráli?
Určité rytmy didgeridoo nikdy neuslyšíte, nikdy k nim nebudete mít přístup, odehrávají se jen při zvláštních slavnostech, kam se běloch nikdy nedostane. Posvátná část didgeridoo je nepřístupná. Když přijedete na sever do Arnhemské země, odkud didgeridoo pochází, a bavíte se s lidmi, kteří na něj tradičně hrají, s tou „starou“ gardou, je jim 70–80 let a je to opravdová elita, oni říkají, že jsou ve službách didgeridoo a stráží smysl a význam toho nástroje. Oni si nepřejí, aby běloši šli cestou aboridžinců, aby hráli jejich rytmy a bořili něco, co pochází od jejich předků. Ale ve hraní bělochům nebrání, jen vyžadují, aby si běloši hledali své cesty, jak na didgeridoo hrát, aby rozvíjení bělošského hraní šlo vlastní cestou. Starší generace je konzervativní, naopak mladá generace hráčů z Arnhemské země je strašně otevřená. Ty mladé hráče zajímá ten posun a nové použití nástroje, protože oni zoufale hledají důvod, proč žít v tradici, vždyť okolní svět jim dává najevo, že žít v tradici je jen komplikace. Potkáváte se ovšem i s domorodci, kteří dávají najevo, že nevidí rádi, když běloši hrají na didgeridoo. Když s nimi o tom hovořím, většinou zjistím, že jejich kompetence se k tomu vyjadřovat, se přibližně rovná té, jakou já mám v rozhodování, jakým stylem někdo hraje na alpský roh. Devadesát procent z těch, kteří měli problém s tím, že hraji na didgeridoo, byli domorodci z kmenů, kde se na něj nehraje. To hraní se sice od poloviny minulého století šíří, ale nezasahuje do tradice, to znamená, že ti hráči jsou umělci jako já, není to spojeno s nejstarší tradicí Arnhemské země.

Didgeridoo je anglický výraz, jak mu říkají domorodci?
Didgeridoo je přibližný fonetický záznam zvuku, který nástroj vydává. Domorodci v Arnhemské zemi se dělí na dvě větve Yidaki na severovýchodě a Mago na severozápadě. Mago nástroje jsou takové rovnější tubusy, kdežto Yidaki jsou spíše kónusy. Na maga se nehraje tak výrazně rytmicky jako na Yidaki, kde nástroj umožňuje větší rytmickou škálu. Ty dva styly vycházejí z toho, že v každé části území rostou trošku jiné stromy, takže se dá dostat k jinému tvaru. Těch domorodých názvů pro didgeridoo je více, až čtyřicet, ale tyto dva se používají nejvíce.

Vy jste jel původně před mnoha lety do Austrálie studovat skalní malby. Zůstal Vám ten vzdálený kontinent v srdci? Vracíte se do Austrálie?
Měl bych letět na jaře na festival v Melbourne, právě se to dojednává. Jsem rád, že vzniká i v Austrálii festival, který není jen prezentací aboridžinského umění a že už existují pořadatelé, které zajímá, kam se ten nástroj vyvíjí dále, jaké kroky udělal od své tradice k současnému pojetí. Takový festival se v Melbourne připravuje a moc se na něj těším. Austrálii nosím pořád v sobě, jenom není jednoduché vše spojit tak, aby se tam člověk mohl vracet častěji. Austrálie je velmi zvláštní, Evropané bývají nejprve trochu zmateni, ona působí až nekulturně, takový kulturní ruch jako v Praze, Vídni nebo New Yorku, to tam není. Austrálii prožijí lidé, kteří mají rádi přírodu, ale ti, kteří očekávají tu společnost a komunikaci se společností, ti bývají zklamaní. Krajina působí na první pohled exoticky a na druhý poněkud opuštěně a prázdně. A vy musíte projít tou opuštěností a prázdnotou a teprve pak se vám otevře další rozměr Austrálie, ta skrytá síla. Na to, abyste to objevil, tam musíte pobývat delší dobu, ale když se na ní napojíte, to je potom na celý život.

A ty skalní malby, nemohu je nějak svou přítomností znesvětit? Lze se k nim vůbec dostat?
Skalní malby jsou malované tak, aby neuškodily tomu, kdo není iniciovaný. A naopak, pokud nejste zasvěcen do toho, co vlastně ta malba znamená, nemůžete udělat nic té malbě, ten proces je oboustranný. Běloch k těm malbám nemá běžně přístup, pouze některá místa např. v NP Kakadu byla zpřístupněna bělochům, Aboridžinci je odsvětili. Především proto, aby se běloši nesnažili dostat k těžce přístupným malbám v rezervacích, oni se tam ztrácejí a stojí to spoustu peněz a času je hledat. Aboridžinci se také brání tomu, aby fotky maleb byly na internetu. Jsou to specifické obrazce, které znázorňují něco, co může být viděno jen určitými lidmi, kteří ji stvořili pro určitou událost. Každá malba prostě patří k určitému okruhu lidí a z toho okruhu by neměla být nikdy vyjmuta, protože ztrácí sílu.

Nedávat fotky na internet, to neplatí jen o skalních malbách, ale i o Uluru. Předpokládám, že jste u Uluru byl a nahoru jste nešel.
Přesně tak, ono se nahoru jít nedá, to musí mít člověk v sobě nějakého velmi emociálně očesaného tvora, aby se nechal místními turistickými agenty vyhnat při západu slunce nahoru, tam si sednout na křesílko a pít šampaňské a do toho si nechat vyprávět o posvátnosti místa. To prostě nejde.

Často jsem četl, že ty malby jsou staré až desítky tisíc let, ale domorodci je přece přemalovávají a aktualizují.
Náš vztah k historii je naprosto odlišný od toho, jak ji vnímají domorodci. Pro ně vlastně i velmi stará doba, která již dávno minula, sebou nenese takové hmotné zhodnocení. Oni si neuvědomují, že ta malba je deset tisíc let stará a že by tedy měla být zachována. Vždyť ona tam vlastně pod tou novou vrchní malbou je, nezmizela, oni ji nesedřeli dolů, nechali ji tam, pouze změnili význam, protože přibyla nová aktuální energie, kterou je potřeba zaznamenat. Pokud dojde k přemalování té původní malby, dojde k tomu proto, že ta původní ztratila sílu, kterou si sebou nesla. Ona často není přemalovaná kompletně, novější malba může zasahovat třeba do poloviny té původní, samozřejmě kdyby takto někdo u nás přemaloval románskou fresku, historici by omdlévali. Jenže v té primitivní kultuře je požadavek a důraz kladen na energetickou komplexnost, na to, že ta nová informace dává malbě život. Pokud je ta věc stará a ztrácí na síle a nereflektuje to, co má reflektovat, je to dostatečný důvod k tomu, aby byla přemalovaná. Tím dostane větší sílu. Mně nejvíce zajímal lovecký styl a dynamický lovecký styl těch maleb. Ty vypadají jako jakýsi pravěký komiks, je to popis příběhu, který se stal a je vyjádřen kresebně, několika obrazy. Lovci jakoby se jimi bavili, předávali informace, kresby jsou kolem loveckých stezek, najdete tam série obrázků a v nich příběhy, typu … jak ten a ten lovec spadl ze skály. Primitivní zobrazování má spoustu vrstev, ke kterým se my dnes uz nedokážeme snadno dobrat. Já jsem původně výtvarník, studoval jsem na Akademii výtvarných umění. A potřeboval jsem se dostat k jakémusi dnu, do těch prasložek kreslířství a malířství, tam kde to začíná. Dostat se před pojem umění… Cesta do Austrálie byla pro tohle putování nejvhodnější, v aboridžinské malbě je hloubka, ale i pragmatičnost a zemitá praktičnost s nejvyšší úrovní nejjemnějších sfér.

Jak se Vám podařilo proniknout k těm malbám, mezi domorodce?
Původně jsem si to představoval poněkud naivně, byl jsem nezkušený student. Ale měl jsem obrovské štěstí, především mi spousta lidí vyšla vstříc, dnes by taková expedice stála snad miliony. Přesto, dostat se na ta území, bylo náročné. Především jsem musel žádat o povolení tam vstoupit. Takže jsem žádal správce rezervací, ti to přes sociální pracovníky předávali představitelům jednotlivých kmenů, přes rangery došlo poté k setkání s místními stařešiny. Všechny dokumenty musely být přeložené, aby domorodci přesně věděli, o co se jedná, v povolení muselo být naprosto přesně označené místo, kde budu kempovat. To vyžadovali opravdu s naprostou přesností, až později jsem pochopil proč. Ta příroda je neuvěřitelně živá, krajinou probíhají energie a všechny přírodní síly jsou silně aktivované. Čím déle tam jste, tím lépe to místo cítíte. Pro bělocha je potřeba 2–3 týdnů, aby se ztišil, aby začal vnímat prvky, které tam fungují a pak si také uvědomí, proč je pro domorodce tolik důležité, aby spal přesně tady a ne vedle. Pomáhal mi také pan Jiří Chaloupka, který bohužel loni zemřel. Byl to Čech, svého času průkopník ochrany aboridžinského umění, který žil v Darwinu, kde byl, tuším, ředitelem Národní galerie a měl obrovské renomé jako znalec aboridžinského umění. I díky němu tam mají Češi dobré jméno. Od 70. let minulého století se zasazoval o ochranu aboridžinského umění, v té době probíhal průzkum severu Austrálie, kde se nachází uran, diamanty, zlato, bauxit atd., mnoho aboridžinských posvátných míst má podobnou lokalitu s nalezištěmi takovýchto komodit a navíc, dnešní přísná ochrana skalních maleb byla teprve v plenkách. Já se vlastně nejprve radil s ním, on mi doporučil území, na která bych se mohl dostat. A pak se mi podařilo vyrazit s Ianem Woodem, kamarádem a spoluhráčem na didgeridoo, studovali jsme ty malby, kempovali v té magické krajině. Na některá místa se dostává nesmírně komplikovaně, bez expedičního vybavení jsou naprosto nepřístupná, někde musíte třeba slanit vodopád, nebo přelézt neprostupné křovinaté pahorky. Já jsem tam mohl i celý den strávit s jednou malbou a dostat se do původního vztahu s krajinou. Mohl jsem ty malby i kreslit, ale potom jsem musel všechny obrázky zničit. Jednou z podmínek bylo, že jsem nesměl pořídit žádný záznam. Ty malby nelze oddělit od krajiny, od místa, kde jsou namalované. Proč malíř zvolil právě toto místo pro svou malbu, je stejně důležité, jako ta malba. To místo je důležité proto, že je v nějakém kontextu s krajinou. Ono to vše k sobě patří – krajina, místo, rozhodnutí malíře a samotná malba. Ta odsvěcená místa, ke kterým domorodci povolili turistům přístup, co se s nimi stalo – postavily se různé můstky, schůdky, aby se cizinci dostali snadněji k malbě. Jenže tak se k té malbě dostávají bez kontextu s tou krajinou a to místo úplně změní vyzařování. Co uvidíte, je pak velmi podobné pohlednici nebo obrázku v knížce. Já jsem chtěl právě vnímat ten kontext.

Jaké bylo kempování v té magické krajině?
Kempoval jsem pouze pod moskytiérou. Arnhemská země, pokud jste poblíž vody, to je po západu slunce peklo na zemi, to se nedá přežít. Naše feromony, vůně našeho potu, krev, strava, to vše je úplně jiné než u aboridžinců. Ti chodí skoro nazí, nebo úplně nazí, pokud jim to nikdo nezakazuje, repelent a další prostředky neznají. Já jsem před západem slunce připravil večeři, přichystal vše ke spaní a hned pod moskytiéru. Je to to nejbezpečnější, co můžete v té noční přírodě udělat. Spousta hmyzu, lovců, hadů, žije v noci a přítomnost a pohyb neznámého tvora by vyvolávala jen nedorozumění. Je tedy nejlepší se před západem slunce uklidit pod moskytiéru.

V Evropě jste navštívil jeskyně s pravěkými kresbami?
Ano, ve Španělsku, ve Francii. Ale když musíte v Austrálii někam jít a zabere to dva dny, potřebujete sebou táhnout 10 litrů vody, protože na přítomnost místní vody v období sucha se nedá spoléhat, to je úplně jiná zkušenost. Musíte tu oblast hledat podle mapy, zároveň sledovat každý krok kvůli hadům a pavoukům a pak vstoupíte do soutěsky, procházíte tou soutěskou a najednou se před vámi objeví ta malba, jako strážce toho místa. Vy ji vidíte a blížíte se k ní a jste v tom kontextu, proč tam ta malba vlastně je. To jsem si potřeboval osahat.

Kolik nástrojů máte doma?
To se výrazně mění, míval jsem období experimentů a to jsem měl 200 až 250 nástrojů. Tím jsem si potřeboval projít, zjistit, jaké to je hrát na čtyřmetrový nástroj nebo na takový, který měří jen 50 centimetrů. Udělat si představu o energiích, jak moc to pracuje s tělem, prostě neuzavřít se do kategorie mám doma jeden nástroj a to mi stačí. Tenhle průzkum je za mnou, doma jsem tehdy měl třípokojovou zkušebnu plnou nástrojů. To už pominulo, to je asi 8 let zpět, většinu nástrojů jsem prodal, vyměnil, daroval, dnes jich mám kolem čtyřiceti a aktivně používám tak patnáct. Ale chtěl bych skončit u jediného. Ta limitace je velkou motivací, ta dělá mistra. Čím méně možností máte, tím více je využijete, jdete do hloubky. Musím skončit u jednoho.

Jak se vydařilo nedávné setkání hráčů na didgeridoo v jeskyni Výpustek?
Obrátil se na mě hlavní organizátor Zdeněk Vilímek a snažili jsme se společně tento rok udělat trochu jinak než loňskou premiéru. Pozvali jsme ze zahraničí kamarády, hráče různých stylů, a zaměřili jsme se na akustický přednes. Festivalů, kde se hraje na didgeridoo, není po světě málo, ale my jsme chtěli, aby si posluchači poslechli, co ti muzikanti předvedou bez pomoci elektroniky, aby mohli slyšet nejen moderní, ale i tradiční styly. A tak se festival odehrál ve znamení akustiky, výjimkou byli Čankišou. Podpora lidí, kteří přišli a vydrželi až do konce, byla veliká, bylo znát, že lidé potřebují vnímat hudbu i jiným způsobem než jen přes reprobedny. Jeskyně Výpustek byla v minulosti používána k vojenským účelům, a vyznění festivalu ovlivňuje i to, jaký je ten prostor, kde se hraje. Kdyby tam nebyly ty vojenské stopy minulosti, takový ten armádní duch, festival by dopadl ještě o řády lépe, na druhou stranu díky tomu, že tam lidé přijdou a poslouchají hudbu, zatančí si, tím dostává Výpustek nového ducha. Takže je to taková symbióza, klube se nový druh festivalu a zároveň se čistí to místo. A lidé již cítili tu změnu, proti prvnímu ročníku se to místo usmívalo, už to nebyla jeskyně, kde byli nacisti, už pookřálo. Brzy to bude superfestival, možná nejlepší na světě.

Dnes vystupujete v pražském divadle Archa v představení Jaroslava Duška. Jak si rozumíte s jeho životní filozofií?
Známe se již déle, seznámili nás kdysi na nějakém festivalu. Pro mě asi největší výzva pro společné vystoupení je člověk, který umí pracovat se slovem. Přesně protiklad didgeridoo. Já mohu pracovat s rytmem, dechem, harmonií, ale zpívané nebo mluvené slovo, to je nejvíc, to bude trvat spoustu let techniky, dokázat aplikovat slovo zároveň při hře. Jarda má velký dar semknutý do imaginace, nebojí se improvizovat, je to dokonce génius improvizace, což mně dává úplně novou inspiraci jak hrát a jak ho doprovázet, takže vzniká nekonečná zpětná vazba a inspirace, to je velká škola a velká radost, nevím, s kým jiným si to takhle užívám.

Informace o O. Smeykalovi a didgeridoo na www.smeykal.com
Fotografie J. W. Drnka na www.jwd.cz

http://www.cestomila.cz/clanek/906-ondrej-smeykal-lt-br-gt-urcite-rytmy-didgeridoo-nikdy-neuslysite