http://www.regenerace.net/zprava-id-635.html


ONDŘEJ SMEYKAL - ZPÍVAJÍCÍ DIDGERIDOO

Autor: Pavlína Brzáková


S Ondřejem Smeykalem jsem se seznámila na loňském festivalu Songfest, během něhož čínská zpěvačka Feng-yün Song vítala příchod jara. Zaznělo tu jeho zpívající didgeridoo, dechový nástroj australských domorodců. Ondřej na něj umí famózně hrát a díky tomu ho označila americká organizace Didge Project za jednoho z nejlepších nepůvodních hráčů na didgeridoo na světě. 

 Připadá mi, že při hře na didgeridoo člověk vyjadřuje hlavně to, co v tu chvíli cítí, že to nemůže být již daná "písnička", ale jakési vrcholné prožívání přítomnosti. Co všechno obsahuje vaše přítomnost?
Obsahuje úplně všechno. Máme přece různé dny a různé stavy, přičemž anténa našeho vědomí je různě unavená nebo svěží a podle toho se dokáže na přítomnost naladit a něco z ní vytáhnout. Moje přítomnost je kolísavá: jsou období, kdy vnímám, že žijeme úžasnou dobu, můžeme se spoustu věcí naučit a vesmír je nám nakloněn, a pak je najednou má přítomnost obyčejná, musím ráno vstát, někam jít a něco zaplatit... Řekl bych, že pulzuje, a podle tohoto pulzování dokážu něco nabrat, naučit se a být "při tom". Nebo pak prožívám taková ta "vyhaslá ohniště", kdy jsem rád, že vůbec vstanu, a mezi tím, než jdu zase spát, tak všechno stihnu.

Při hře na tento tradiční nástroj australských domorodců se necháváte vést momentální inspirací, improvizujete, nebo hrajete na předem daná témata, určitou "melodii"?
Řekl bych, že to má daleko více poloh. Jednou je to velice osobní, kdy mi při hře přicházejí inspirace a každá inspirace má mnoho hloubek. A někdy je inspirace tak jasná a hluboká, že se ukáže celá písnička, kdy se prožívaná přítomnost pojmenuje, zazní a otiskne se v ní můj život nebo život celé naší společnosti. A já pak tuto inspiraci jakýmsi vnitřním archeologickým způsobem dohledávám, očišťuji a najednou ta "písnička" vyvstane. Druhá věc je, že didgeridoo vnímám jako velmi funkční maják nebo zářič do společnosti a díky němu si k sobě přitahuji citlivé lidi, se kterými mohu během hraní komunikovat. Za třetí je potřeba říci, že didgeridoo je pro mě nástrojem, který se rozeznívá dechem i výdechem, přičemž já jsem v tu chvíli jako jakási mořská sasanka, která pulzuje ve svém vodním prostředí stejně jako naše srdce… Tento pulz nás cele zapojí a vytvoří krásnou, komplexní energetickou jednotku, zpřítomní nás a udělá jednodušším. Jsme najednou "jedním duchem". A to je také něco velkého, co se v tuhle chvíli odehrává. Od začátku, co tento proces objevuji, se mi didgeridoo ukazuje jako "obrovská hostina", otevřená brána do komplexního cítění, odhaluje mi další a další vrstvy, jako bychom se dívali dovnitř cibule. A přitom všem bych byl rád, aby bylo didgeridoo vnímáno jako nástroj "písničkářský".

Písničkářský? Pod tímto slovem si spíš představím nástroj a zpěv. Jak může být vydlabaná větev prostředkem ke zpěvu? Je zpěv snad schovaný někde uvnitř?
Je tam. Záleží ovšem na vnímání hráče, na naladění posluchačů a na kvalitě nástroje. Když jsem začal hrát na didgeridoo, cítil jsem samozřejmě respekt ke kraji, odkud pochází, ovšem věděl jsem, že je hlavně pro mě nástrojem nebo prostředkem, abych se písničkářem skutečně stal. Žánr nebo téma "písnička" je něco, co by se třeba před čtyřiceti lety muselo vysvětlovat, ale dnes, protože se hudba po druhé světové válce žánrově rozbujela, se stala písnička jedním ze směrů. Dříve by se třeba řeklo, že existuje lidová píseň, symfonická nebo duchovní skladba, ale od šedesátých let se vytvořila spousta žánrů, které už neoperují s určitou formou, jež má úvod, dovede k hlavnímu bodu a pak se uzavře či vede k dalšímu tématu, ale je to určitý energetický otisk zvuku s vnitřním jazykem udělaným tak, aby byl pochopitelný dětem, dospělým, intelektuálům i lidem uvažujícím selským rozumem. Právě v tom spočívá síla písničky. Může působit jednoduše, ne-esotericky, ale její největší duchovnost spočívá v její přístupnosti obrovskému spektru lidského vědomí. Typickým příkladem jsou třeba Beatles, kteří tuhle znalost měli. Ačkoli si myslím, že skladatelsky dosáhli výše, než skutečně manifestovali.

Co nám poslech či hra na didgeridoo může přinést?
Přírodní nástroje, jako je didgeridoo, nesou v tomto tisíciletí zprávu, která je pro nás velmi užitečná. To, co v minulém století znamenala elektrická kytara, syntezátor nebo počítač, nyní představují tyto tradiční nástroje. Poselství, které přinášejí, spočívají v jejich "jedno-duchosti". Sami totiž musíme na naší planetě "zjednodušit", protože jsme si zvykli dělat hlavně složité věci, což není vůbec potřeba. Život by měl být především jednoduchý, měl by mít "jednoho ducha", být komplexní. My však komplexně nežijeme, žijeme sofistikovaně, odděleně.
Lékaři jsou ve svých oborech špičkoví, ale nevědí nic o oboru, který sídlí o kousek vedle. Stali jsme se neuvěřitelně specifikovanými a ztratili tah na komplexnost a propojenost. Hudební nástroje starých národů jsou jednoduché a jsou tak záměrně vymyšlené. Ne proto, že by ti lidé nedokázali udělat věci složitě, ale proto, že život sám o sobě potřebuje jednoduchost. A to je nejen mé téma, ale téma celé společnosti, které doslova "visí ve vzduchu". 
Pro mě je didgeridoo nástrojem písničkářství nové doby. Jakmile se uchopí písničkářsky, otiskne do posluchačů zprávu, kterou si zazpívají a odnesou. Ostatní žánry mají tu nevýhodu, že si je člověk poslechne, inspiruje se jimi, ale neodnese si je, protože jejich vyjadřovací formy jsou složitější, nebo naopak minimalistické. Písnička se ale dá zapamatovat a můžeme si ji prozpěvovat, a tím si znovu oživit kód, který do ní vložil její autor.

Ptala se Pavlína Brzáková
Celý rozhovor si můžete přečíst v únorové REGENERACI.