Didgeridoo profesionálního hráče Ondřeje Smeykala opět zamířilo do Ostravy!
Je to už pár let, co Ondřej Smeykal naposledy rozezněl Ostravu svojí jedinečnou hrou na didgeridoo, která v posluchači vyvolává úžas i pocit harmonie a klidu. Energie, kterou v sobě nesou rytmy didgeridoo, působí neuvěřitelně optimisticky!
Na Ondřejovo vystoupení v kulturním domě v Michálkovicích čekal plný sál lidí, a jaké to bylo? Dynamické, alternativní, energické a bez jediné přestávky, což bylo to nejlepší a atmosféra, kterou Ondřej na začátku vytvořil, se udržela do samého konce vystoupení.
KONCERT PŘINESL KROMĚ HUDEBNÍHO ZÁŽITKU I TENTO VELKÝ ROZHOVOR
Ondřeji, Váš dnešní koncert byl fantastický! Vážně jsem pocit, že sedím někde v Austrálii s úplně jinými lidmi kolem sebe.
Když člověk řekne, že to opravdu dělá pro ty uši a nechá diváka se do toho zaposlouchat, aniž by musel sledovat okolí, tak tu hudbu slyší úplně jiným způsobem. Je živější a posluchač do ní může zapojit víc svoji fantazii nebo myšlenky.
Jak říkáte, někdy bohatě stačí mít jen zavřené oči a vnímat tu hudbu.
Oni se většinou lidi bojí, že je to bude nudit a tak musí vymýšlet různé projekce, ale pak je ten divák tím tak rozstřelený, že vůbec neví, na co se soustředit.
Jak jste se vlastně dostal k didgeridoo? Jak to celé začalo?
Na didgeridoo jsem začal hrát ve 14 letech potom, co jsem potkal na Karlově mostě hráče z jedné anglické kapely, který tam seděl a hrál. Já jsem to viděl a řekl jsem si „ty vole“, to je zajímavý! Tak jsem se tím začal zabývat. V té době jsem ještě ani nevěděl, že se ten nástroj jmenuje didgeridoo. Myslel jsem, že je to něco jako beatbox, kde se dělají různé zvuky. Ten hráč totiž nehrál na didgeridoo, ale na plastovou trubku. Později jsem se trochu rozehrál a kluci mi říkali: „Hele víš, že hraješ na didgeridoo?“ Já říkal „ Ty jo, to vůbec nevím, co je?“ Byl to ale rok 1992 nebo 93 a ten internet ještě nefungoval a všechno bylo trochu jiné.
Jaké byly začátky, šlo Vám to hraní?
Já jsem byl úplný samouk, takže jsem si musel všechno objevit, což bylo strašně pomalý.
Bavilo Vás to hodně? Neměl jste občas chuť s tím praštit?
Ne, to ne, nikdy jsem neměl chuť s tím praštit. Právě proto, že jsem byl samouk, tak jsem se naučil se učit, motivovat a nacházet možnosti toho nástroje.
V čem byla Vaše motivace?
Pro mě byla výzva rozeznít něco, co se zdá být neovladatelné. Protože to je jenom tubus, na kterém jsem chtěl tvořit hudbu. Je to prostě výzva a ta je nekonečná. Člověk přijde na nějaký zvuk a už přemýšlí, jak ten zvuk použít kompozičně. Když vymyslí kompozici, tak zase přemýšlí, jak to začlenit do repertoáru. Je to vlastně nekonečný cyklus.
Kdy si Vás lidé začali všímat a vyhledávat Vás a Vaši hudbu? Kdy nastal ten zlom?
Já si myslím, že zlom nastal, když jsem potkal Australana Iana Wooda, se kterým jsme později založili kapelu Wooden Toys. Potkali jsme se v roce 1995 a on chtěl už v roce 96 odjet z Prahy. Já jsem začal hrát už dávno před tím, než jsme se potkali. Když jsme se ale potkali v tom 95, tak on si říkal: „Už je to dobrý, mám tady parťáka a můžu s ním hrát“. Poté si chtěl natočit desku, která se jmenovala Pražský snění. Mě tam pozval jako hosta a natočili jsme to. On místo toho, aby pak odjel domů, udělal to, že jsme tu desku začali propagovat, protože se prodávala a začali jsme vystupovat jako Pražský snění. Později jsme se přejmenovali na Wooden Toys (dřevěný hračky) a jezdili jsme jako kapela 5 let do roku 2000 a to myslím byla ta změna. Důležité taky bylo, že ten Ian byl Australan a to pomohlo lidem té hudbě víc důvěřovat. Ian věděl, že to, co dělá, má kvalitu a mluvil o tom z pozice Australana a ne Čecha, tak tomu udělal kredit. Ono kdyby to byla česká kapela, která hraje na didgeridoo, tak by to nemělo takový ohlas a spíš by to působilo jako běžná domácí tvorba. Já jsem v té době ještě studoval na akademii výtvarných umění.
Vy jste kvůli studiu odcestoval do Austrálie, že?
Já jsem tam odjel právě kvůli skalnímu malířství. To mě zajímalo nejvíc, ještě víc než didgeridoo, protože jsem se profesně chtěl zabývat grafikou, hlavně litografií. Ty obaly, co si dělám na CD, jsou kresleny touto starou technikou z 18. století. Skalní malířství pro mě byla ale priorita. Jsou to nejstarší dochované výtvarné systémy na zeměkouli. K tomu didgeridoo jsem se samozřejmě taky dostal a když jsem se vrátil do Čech, byl jsem nakopnutý hrozně hrát a rozjelo se to ještě víc.
V té Austrálii měla didgeridoo jaký účel a při jakých příležitostech ji obyvatelé hlavně používali?
To je hrozně široká věc!
To určitě ano …
Tradice pochází ze severu, z malé části Austrálie. Didgeridoo není celoaustralský nástroj. Pochází z oblasti, která se jmenuje Arnhemská zem. Je to malý poloostrov v severním teritoriu, kde se hraje na didgeridoo. Tradičně se didgeridoo říká Yidaki nebo Mago a existují 2 styly hry, severovýchodní a severozápadní. Ten severozápadní a středozápadní se nazývá Mago a ten známější, který je techničtější a populárnější u bělochů se jmenuje Yidaki. To je klan aboridžinců, který se jmenuje Yolngu. Yolngové se považují za správce tradice. Technicky didgeridoo vytváří rytmus pro tanečníky a harmonii pro zpěváky. Takže vždy, když vystupuje didgeridoo, tak hlavním vůdcem té situace je zpěvák, songmen, kterému ta písnička patří a on se o ní stará a zpívá ji. Tanečníci tančí ten příběh a Yidaki drží ten rytmus. Je to vždycky tahle triáda dohromady.
Ten nejvíce rozšířený název, didgeridoo, vznikl tedy jak?
To vymysleli Angličané, protože jeden z těch rytmů, který slyšeli, zní vlastně jako „didgeridoo“. Oni to slovo foneticky přepsali. To slovo vlastně nemá vůbec žádný význam, je to jen přepis jednoho rytmu.
Při jakých příležitostech tedy použijí ti aboridžinci didgeridoo?
Používají ji při slavnostech typu příchod období dešťů, často se používá při pohřbech nebo během Korobori. To je setkání vice kmenů za různými účely.
Slouží vlastně jako rituální nástroj …
Ano, je to rituální nástroj. Spirituálně to je něco, jako propojka s křižovatkou mezi dimenzemi. Aboridžinci mohou díky zvuku didgeridoo tuto křižovatku a také brány mezi dimenzemi kontrolovat. Fyzici už to také vědí, protože realita se dá popsat jako soubor vibrací různých řádů. Spíš to je jenom frekvenční pohyb, elektrony vibrují a všechno kmitá, je to obrovská vibrace. I šamani a šamanské světy ví o různých dimenzích té reality. My vnímáme jen jednu určitou realitu. Při tom obřadu se z didgeridoo stává médium, nosič a křižovatka těch dimenzí. Když to didgeridoo zní, tak tou vibrací vytváří frekvenční pole a ten šaman má ty brány otevřený, protože mu to spojí všechny ty dimenze.
Jakým stylem se vyznačuje Vaše hudba? Co je pro Vás charakteristické?
Když jsem začal, tak mě ze všeho nejvíc zajímalo naučit se nějaký osobitý jazyk, kterým bych potom na tom nástroji mohl pracovat s lidmi. V prvním období pro mě bylo nejdůležitější ten jazyk nalézt. Já věděl, že nemůžu hrát tradičně a že si musím najít řeč toho nástroje, která odpovídá mé estetice, mým názorům a potřebám o tom, co chci hrát s lidmi. V druhém období to byl rytmus. Prvně jsem si myslel, že budu hrát taneční hudbu nebo k tanci.
Myslím, že i teď, během koncertu, ta hudba diváka nutila vyběhnout před pódium a dostat ze sebe tu energii …
To jo, to jo, určitě, ale teď mám takové období, kdy mě zajímá písnička. Je to pro mě výzva, jestli sólový umělec na didgeridoo může vytvořit něco takového, jako John Lennon písničku Imagine.
Chtěl jsem se dnes i zeptat, jestli má podle Vás didgeridoo nějaké hranice? Po dnešním koncertu si ale myslím, že nemá …
Nemá. Já když pořádám kurzy, tak účastníkům říkám, že didgeridoo je zesilovač vaší fantazie. A buď tu fantazii máte, nebo ji nemáte. V tom didgeridoo opravdu nic není. Je to jenom dutá tuba.
Čím se inspirujete?
Inspirace je teď pro mě ta písnička. Pro mě je výzva nalézt to, co pro mě znamená písnička. Někde slyším něco, co se mi líbí, ať už je to traktor, který někde kolem projede, nebo slyším písničku v rádiu a chytne mě to za ucho. Já to neposlouchám proto, jak je to napsaný, ale proto, že mě zajímá, proč to ve mně evokuje ty emoce. Tak se vlastně učím a to je ta poslední ambice, být schopný napsat jednoduchou popovou písničku na didgeridoo.
Jestli se Vám to povede, tak to bude rozhodně zajímavá a krásná věc. Mám teď ještě pár otázek ohledně materiálů, ze kterých se didgeridoo vyrábí. Který druh dřeva je nejvhodnější? K těm vhodným patří určitě Eukalyptus, že?
Eukalyptus je vhodný k akustickým koncertům. Pokud ale hraju na pódiu, tak je to jedno, to může být ze skla, z porcelánu, ze dřeva nebo z papíru. Víc zaleží na kvalitě mikrofonu, než na kvalitě nástroje. Já mám rád ale právě ty Eukalypty, protože hraji hodně akustický koncerty. Ty se odehrávají v prostorách pro 100 i 150 lidí. Když hraji v kostele nebo v různých kaplích a galeriích, tak to musím být schopný akusticky utáhnout a ty Eukalyptový dřeva jsou hlasitý a těžký, že to prostě utáhnou. Český nástroje nebo ty, co se vyrábí v Evropě, jsou taky dobrý, ale znělý, lehký a měkký. To znamená, že když budu ve studiu, nahrávat desku nebo budu hrát přes mikrofony, tak to nikdo nepozná a bude to příjemný. Když ale potom budu muset zahrát pro 150 lidí, utáhnout to, neudřít se a být schopný hrát i potichu, tak ty měkčí materiály nejsou tak nosný do prostoru. Proto jsou zvony z bronzu a ne z papíru …
Volba nástroje záleží také na tom, jaký je zadání koncertu. Pro akustický použiji Eukalyptus, když je to elektronický koncert, tak občas i obyčejná, plastová trubka nadělá parádu, protože záleží na mikrofonu a nazvučení.
Když si začátečník bude chtít vybrat didgeridoo, měl by vybírat s někým zkušeným?
Já bych doporučil, aby začal tím, že si koupí plastovou trubku nebo kus bambusu a jenom si hrál s tou základní vibrací. Jakmile pocítí, že ho zajímá nějaký hlubší nebo vyšší tón, tak potom společně s nějakým hráčem ten nástroj vybrat. Ono není dobré jít a úplně sám od boku koupit nějaký nástroj. Jako, může se to podařit, když je ten člověk citlivý. Není to ale lehký, protože záleží na více faktorech. Třeba na výtlaku z plic, protože některé nástroje potřebují hodně velký výtlak. To znamená, že se do nich musí tlačit a to člověka unavuje. Ty hlubší nástroje ten výtlak nepotřebují, ale zase potřebují velkou citlivost. Nejde jenom o tón, jde i o určitý druh pozornosti, kterou ten nástroj potřebuje. Temperamentní lidí spíš tíhnou k těm tlakovým a klidní k těm hlubším a to ten začátečník hned tak neodhadne při té koupi. To už je dobré, když mu někdo pomůže.
Má i velikost náustku v celé konstrukci svoji roli?
Taky, taky tam hraje svoji roli, ale to už zase záleží na tom, jestli člověk hraje na bok nebo předem a jestli je ten nástroj spíše tenčí, hrubší, delší nebo kratší. Velikost náustku souvisí právě s celou architekturou toho nástroje. Nedá se to úplně oddělit například stylem, že malý náustek je dobrý.
Na závěr bych měl otázku, kterou ocení hlavně začátečníci ve hře na didgeridoo. Máte ještě nějaké rady pro ty, kteří se chtějí naučit hrát?
Nechvátat. Neúkolovat se tím, mít to co nejdřív hotový a naučit se to co nejrychleji. Největší zabiják té muzikantské citlivosti může být právě ta ambice.
Takže vytrvat a hlavně nikam nespěchat …
Bavit se tím stádiem, ve kterém člověk je. Jakmile si dá ten úkol, co nejdřív dosáhnout nějakého cíle, tak se nic nenaučí, protože se naučí prostě jen ten cíl. Ale u toho hraní, zvlášť na tenhle nástroj, nejvíc pomáhá užívat si to, že o tom nic nevím, zkoumat si to, nechvátat a nechat na sebe působit to, co z toho nástroje leze. Nejvíc se člověk zasekne tím, že užuž aby to měl, aby to uměl. Prostě nenaučí se učit.
Ondřeji, děkuji za rozhovor a přeji Vám mnoho úspěchů během vystupování a v další tvorbě! Mějte se dobře a pěkný zbytek večera!
Něco málo o tom, jak jsem se dozvěděl o Ondřeji Smeykalovi
Já jsem se už v dětství, v době, kdy jsem zkoušel hrát na didgeridoo, od přátel dozvěděl, že ČR má profesionálního hráče na didgeridoo a když jsem poprvé slyšel Ondřejovy rytmy, tak mě doslova spadla čelist. Do té doby jsem netušil, jaké možnosti tento nástroj vůbec má! V Ondřejově sólovém podání se z obyčejné, termity vyžrané větve, stává soubor perfektně sladěných hudebních nástrojů. V posluchači to vytváří pocit, že hraje více lidí dohromady. Ondřejův unikátní a osobitý projev posunuje možnosti hry na didgeridoo o několik řádů výše a to je velká výzva i pro současné světové interprety!