Hraví popové nastolili v Arše další malý svátek

Po více než roce se ve čtvrtek 22. ledna do Divadla Archa vrátil Sváteční pop, projekt Petra Nikla, Milana Caise, Ondřeje Smeykala a Jiřího Hradila. Mezi žánry rozkročení hudebníci, výtvarníci a performeři si opět udělali radost a předvedli další ze svých osobitých show. Ta byla proti minulým letům snad o trochu méně vizuální, opět však nabitá léty ověřenými, ale i zbrusu novými skladbami a nápady. Jak je pro tuto čtveřici typické, hodinu a půl dlouhé vystoupení její a jejích hostů bylo z velké části improvizací, která přinesla nemalé množství pozoruhodných, a rozhodně zábavných momentů.

Foto: Lucie Pospíšilová

 

O Svátečním popovi se toho v širších kruzích ví málo. Celá čtveřice spolu hraje přibližně jednou do roka, na desku ještě nedošlo, o nějaké propagaci nemůže být řeč. Na jejich audiovizuální show chodí především jejich přátelé, známí, skalní fanoušci jednotlivých umělců a pár zvídavých kulturních nadšenců.

Foto: Lucie Pospíšilová

Tento projekt přitom (pod jiným názvem) vznikl před více než sedmi lety díky českobudějovickéSvatojánské slavnosti, kam si tuto čtveřici pozvala režisérka Kateřina Melenová. Dva roky poté oblékla tři jeho členy, Caise, Hradila (oba členové Tata Bojs) a Smeykala do kostýmů (připomínajích liturgické oděvy pravoslavných popů), podle nichž nakonec vznikl název celého projektu. Ve spojení s Petrem Niklem, kterého Cais se Smeykalem znají už od dob, kdy je přizval do projektu Hnízda her, vznikl projekt ze tří čtvrtin tvořený absolventy pražské Akademie výtvarných umění. Nejedná se proto o ryzí kapelu, nýbrž o skupinu přátel, která se nebojí dělat neotřelou performance, audiovizuální smršť plnou překvapení pro publikum i pro sebe navzájem. Divákovo ucho i oko pokaždé nepřestávají překvapovat improvizace v duchu kabaretu, prodchnuté velkým množstvím ambientních prvků i jamů.

Foto: Lucie Pospíšilová

V Arše čtveřici doplnili její tradiční hosté, Ondřej Eremiáš se svými létajícími objekty a VJ Clad se svou dotykovou projekční plochou (s tou hostuje i na koncertech Tata Bojs). Překvapením byl hostující trumpetista Oskar Török, který se Svátečním popem hrál poprvé. Petr Nikl ho přizval teprve během jejich rozhovoru po koncertě Tara Fuki, se kterými si Török v Arše zahrál předchozí večer. Zdá se, že se po jedné odpolední zkoušce dokázal téměř dokonale naladit také na netradiční hraní Svátečního popa.

Foto: Lucie Pospíšilová

V lednovém vystoupení šlo i proto trochu více o hudbu a trochu méně o výtvarné nápady. Jako vždy usedl Jiří Hradil za klávesy i klavír, Milan Cais za svou bicí soupravu, od které odbíhal cinkat a bouchat do dalších předmětů, Ondřej Smeykal čaroval se svými didgeridoo a zmítal se s indonéským kostitřasem a Petr Nikl se střídal buziki a bisernici s řadou svých pískacích a vřískajících hraček. Tentokrát však chyběl jeho oblíbený meotar a další jeho projekční zařízení. Jediná, avšak zdařilá, všemi barvami hýřící, byla projekce VJ Clada. Tmu v sále několikrát, v hravých kombinacích ozářily LED diody na pokrývkách hlav všech vystoupivších, i na létajících objektech. Na řadu přišla i Niklova kuželovitá svítící čepice, se kterou vystoupil například na loňském Signal festivalu. Občasné závady a překážky v pohybu přitom podtrhovaly komično celé performance.

Foto: Lucie Pospíšilová

Tradičně se střídaly ambientní jamy s Niklovými písněmi, z nichž některé jsou již vesměs známé (Líni,Ptáčátko – první píseň kapely), některé naopak nové (Hlava, Trpaslík). Asi není na škodu, že členové Svátečního popa zkoušejí jen přibližně jednou do roka, a to před koncerty. Jak se zdá, jde totiž hlavně o hru čtyř lidí, které to spolu baví. „Na tý kapele je zajímavý, že se nedá říct, že je někdo z ní ten takzvaný frontman. Proto mě to baví. Líbí se mi, že je to spojení čtyř individualit, dnes ještě obohacený o další individualitu, která hrála poprvé.“, říká Petr Nikl, který však svými komickými výstupy přece jen poněkud vyčnívá.

Foto: Lucie Pospíšilová

Projekt Sváteční pop tvoří umělci, kteří znají dobré načasování, sílu minimalismu nebo hloubku tmy a ticha. Na roveň zvukům hudebních nástrojů umějí vyzdvihnout zpěv a šepot větru, pokřik dravců a cákání vody. Vybudované napětí smést infantilním komičnem, hrát si jako rozjívené děti. Těžko odhadnout, jaká jednou bude jejich deska. Na tu je už nějakou dobu zaděláno, jejímu dopracování ale prý brání velké pracovní vytížení členů projektu. Jisté je, že pro její vznik je potřeba prostor, aby hravost „svátečních popů“, která je na nich úplně nejzábavnější, nakonec neskonala, zaškrcená diktátem nahrávacích zařízení. Naživo funguje výborně.

A ještě několik fotografií na závěr...

Foto: Lucie Pospíšilová